Předešlej půlrok se dá shrnout do jednoho odstavce. Psaní (čehokoliv) je obrovský privilegium. Mít možnost sedět sám u dřevěnýho stolu, kterej mám od první třídy ZŠ, a před sebou hledět do otevřenýho notebooku, je jeden z nejvíce uklidňujících a zároveň vzrušujících pocitů co znám. V tu chvíli jsem bohem. V tu chvíli formuju vesmír. V tu chvíli jsem Aštar Šeran.
Stinnou stránkou tohodle božskýho pocitu jsou však neustálý pochyby. Pochyby o postavách, pochyby o vtipnosti, pochyby o vizuální zajímavosti, pochyby o všem.
V konečný fázi jsem se potýkal dennodenně se třemi základními dilematy (to zní hrozně, je to vůbec gramaticky správně?). Těmi jsou:
1. Psát pro sebe vs. psát pro lidi
2. Snažit se inspirovat oblíbenými filmy vs. zpochybňovat osvědčené postupy
3. Nechat průběžně číst scénář ostatní vs. spolehnout se na sebe dokud nebude hotový
Kde jsou ty zlatý časy, kdy bych během tří vteřin vychrlil jednoznačnou radikální odpověď na všechny tři otázky. Dneska odpovídám na každou jednotlivě: “Já opravdu nevím”, nicméně pár řádků si každý z těchto bodů zaslouží, jelikož s trochou fantazie se každý z nich dá aplikovat na samotný život (žít pro sebe vs. žít pro druhé; následovat vzory vs. za každou cenu se vymezovat; nechat si mluvit do života vs. jít si vlastní cestou)
Žádné komentáře:
Okomentovat