Vánoční pohádka jménem Vánoční pohádka?

Před X lety (už to bude hodně dlouho) jsem viděl jak v Medúze nějakej zpěvák vysvětloval, proč pojmenoval svojí kapelu Raketa. Důvod byl takovej, že to byl jedinej název, kterýmu se všichni členové kapely smáli i druhej den. Prostě Raketa… tak blbý, až je to dobrý. S Vánoční Pohádkou je to trochu jinak.) I přesto, že tento název je rovněž tak blbej, až je dobrej, tak přece jenom obsahuje žánrový pojmenování. Je to něco jako kdyby se PSH jmenovali “hiphopová kapela”, nebo film Silver linings playbook “romantická komedie”.

Takže co teď?

Prvotní verze scénáře měla naprosto šílený označení “Anděl vs. Robot”, předposlední pak “Asteroid 148”. Takže jsme se nakonec opět vrátili k “Vánoční pohádce”.

Čim to, že z provizorního názvu většinou stane název oficiální?

• zvykli jste si
• přirostl vám k srdci
• strach ze změny

Takže teď by asi měla asi následovat anketa pro čtenáře, kteří by vybrali ten správný název ve stylu stehujemeto.cz. To je samozřejmě blbost, což mě dovádí k myšlence, proč jsem vůbec tenhle příspěvek teda napsal… Netušim. Asi brainstorming…

3. (Ne)nechat si číst scénář

Tak jak to je?.) Může při psaní fungovat demokracie? Steve Jobbs by asi nesouhlasil, ale jistá míra průběžnýho feedbacku vůbec neni nezdravá.

Od začátku prací na scénáři Vánoční pohádky jsme najeli na systém průběžných komentů. Každej z týmu viděl real-time úpravy scénáře na google docs a mohl přidávat nápady/rady/doporučení/dissy. (Máme skvělej tým, takže nikdo nerejpal do gramatiky.))

V průběhu času jsme se rozhodli neaktualizovat scénář online a pracovat na něm pouze ve dvou, abychom neustrnuli v jednom místě a stihli scénář dodělat. Průběžně jsem ho nechal číst, třeba i přítelkyni a mámu a nyní se tak můžu s celou čtenářskou komunitou tohohle blogu (2-3 lidmi) podělit o plusy a mínusy průběžnýho čtení.

Plusy

• Každý je zapojen - víc hlav víc ví - víc nápadů - víc víc vííííc
• Autor nepropadne svým niterným démonům, tým ho udrží v kontaktu s realitou - pokud napíšete desetiminutovou statickou scénu odkazující na Tarrovo Satanské Tango, tak vám tým poměrně rychle dá znát, že něco není v pořádku
• Zjistíte co funguje a co ne - s naprostou jistotou se našemu týmu (popřípadě příbuzným) při čtení scénáře nejvíc líbili části, které jsem chtěl vyškrtnout

Mínusy

• Nikdo kromě Vás nevnímá celek - každý kromě autora vnímá scény izolovaně a ne koncepčně (ani jinak nemůže); takže pozor na to až vám mamka doporučí, že by v nějaký scéně třeba mohl proběhnout krokodýl po podlaze - jasně, ono by to tam třeba sedělo, třeba by to i bylo vtipný, ale pokud zrovna nenatáčíte dokument o Austrálii, tak je potřeba si to ještě nechat projít hlavou
• Každý chce pomoct - každý komu dáte scénář ke zpětný vazbě vám chce samozřejmě pomoct a okomentovat ho co nejvíce, tj. i věci který už fungujou a není potřeba na nich nic měnit
• “Něco tomu chybí obličej” - nejvtipnějšim scénářem na papíře je Kameňák (prostě protože jsou tam exaktně vyslovený vtipy); jojo, nikdo vám nikdy neřekne: “Wau, tohle je novej Inception” (a to je dobře), takže se po dočtení textu druhou osobou musíte připravit na zklamaný obličeje a místo Facepalmu si připomenout, kolikrát jste se smáli když jste si četli na kompu scénáře Wese Andersona - nulakrát, takže v klidu - scénář neni beletrie

Bonus: Seznam vět, u kterých se musíte naučit Poker Face, jinak byste se zbláznili:

To by chtělo předělat.

Nope.

To mi tam nějak nesedí.

Tady bych to udělal vtipnější.

To je moc americký.

To je moc francouzský.

Já nevim, ale udělal bych to jinak.)

2. Inspirace vs. originalita

To je vtipný téma. 

V průběhu posledního půlroku jsme se ve studiu FAMU střetli s naprosto opačnými postoji. 

1. Snažte se točit podle toho jak je natočenej váš oblíbenej film, a nakonec se v tom najdete

2. Od začátku zpochybňujte zavedený postupy a netočte podle toho jak dneska vypadaj filmy

Obě cesty maj něco do sebe a zároveň jsou obě svým způsobem špatné. Ale mě se podařilo vydat se třetí, zdaleka nejhorší, cestou. V průběhu psaní jsem si samozřejmě nepřestal promítat filmy a chodit do kin, takže jsem scénář vykopnul Truffautovsky laděnýma scénama, abych postupem času měl část scénáře podle Bunuela, další podle Altmana, pak trochu Renoira atd. atd. až z toho byl dokonalej Micmacs (ne ten podle J-P Jeuneta).

Nakonec jsem se díky Tomovi z FAMU vrátil úplně na začátek a uvědomil si, že inspirativní autor ani touha po originalitě by nikdy neměla bejt motorem příběhu. Tím musí být za každých okolností téma. Téma filmu, který musí vycházet z niterných problémů a otázek autora. Téma pak odpoví na jakoukoliv otázku a v konečnym důsledku si najde i samotnýho autora (snad). Teda aspoň doufám…)

1. Pro lidi nebo pro sebe?

Otázku jestli točit nový Babovřesky nebo cvrkot cikád uprostřed bažiny jsem měl vždycky vyřešenou. Problém nastává ve chvíli, kdy jsem konfrontován s otázkou jak moc divákovi napovídat smysl jednotlivých scén/gest/slov. 

Fakt nevim.

Většinou napíšu scénu podle toho jak jí cítím, ale když si jí znova přečtu, tak mě zákonitě přepadne strach z toho, že divák nemá šanci pochopit její smysl. A jelikož přecejenom každej tvůrce chce, aby jeho dílo vidělo co nejvíce lidí, tak do těchto scén začínám namontovávat tzv. “vysvětlivky” a nejlíp aby byli co nejvtipnější, až se z toho nakonec vždycky stane absolutní patos ve kterym by byl ztracenej nejen divák ale i já sám.

Na druhou stranu, vytvořit nějaký sebe-reflektující mistrovský dílo, který chápu jen já, asi taky nemá úplně cenu.

Fuck it. Proč dělat film pro spodních 10 milionů (jak by řekl náš pan prezident), když ho stejně uvidí maximálně poloprázdnej Evald, kde budu každýho diváka znát křestnim jménem.  

Chci aby se Vánoční pohádka líbila mý holce, mý mámě a Jiřímu Bartoškovi. Challenge accepted.)

Pochyby Aštara Šerana

Předešlej půlrok se dá shrnout do jednoho odstavce. Psaní (čehokoliv) je obrovský privilegium. Mít možnost sedět sám u dřevěnýho stolu, kterej mám od první třídy ZŠ, a před sebou hledět do otevřenýho notebooku, je jeden z nejvíce uklidňujících a zároveň vzrušujících pocitů co znám. V tu chvíli jsem bohem. V tu chvíli formuju vesmír. V tu chvíli jsem Aštar Šeran.

Stinnou stránkou tohodle božskýho pocitu jsou však neustálý pochyby. Pochyby o postavách, pochyby o vtipnosti, pochyby o vizuální zajímavosti, pochyby o všem.

V konečný fázi jsem se potýkal dennodenně se třemi základními dilematy (to zní hrozně, je to vůbec gramaticky správně?). Těmi jsou:

1. Psát pro sebe vs. psát pro lidi

2. Snažit se inspirovat oblíbenými filmy vs. zpochybňovat osvědčené postupy

3. Nechat průběžně číst scénář ostatní vs. spolehnout se na sebe dokud nebude hotový

Kde jsou ty zlatý časy, kdy bych během tří vteřin vychrlil jednoznačnou radikální odpověď na všechny tři otázky. Dneska odpovídám na každou jednotlivě: “Já opravdu nevím”, nicméně pár řádků si každý z těchto bodů zaslouží, jelikož s trochou fantazie se každý z nich dá aplikovat na samotný život (žít pro sebe vs. žít pro druhé; následovat vzory vs. za každou cenu se vymezovat; nechat si mluvit do života vs. jít si vlastní cestou)

Ze psaní o psaní je potřeba se vypsat

Co je horší než  stavy, kterýma člověk prochází při psaní něčeho, vyžadujícího alespoň tisícinu vlastní invence (ať už je to scénář, diplomka, nebo recept na lasagne) ?

Psát o těhlech stavech, nebo o nich natočit film (tomu říkám pravá sebedestrukce).

V podstatě znám snad jen jeden povedenej film na tohle téma, a to Adaptaci od Spike Jonze (jo ten jak se o něm mluví v Kafech a cigárách). Jasně, Sedm psychopatů je taky výbornej film, ale přece jenom se tvůrčí krize dotýká jen letmo.

Celej předešlej text možná působí jako entrée pro srdceryvnou story o duševních pochodech amatérskýho scénáristy, co se posledních šest měsíců snaží stát Charlie Kaufmanem, ale naštěstí už jsme se scénářem takřka u konce. Právě dneska jsem dokončil asi stopadesátou verzi a až s Adamem a Tomem doladíme nějaký kudrlinky, tak začne ta pravá reálná práce, která si zaslouží zaznamenání na tomhle blogu. Přesto si v příštích “poustech” pár poznámek pro další generace (já vim… nobody gives a …) neodpustim.

Nobody gives a shit

“So, where are John and Teddy today? Well, let me put it this way. No matter how big a splash you make in this world, whether you’re a Corey Feldman, Frankie Muniz, Justin Bieber or a talking Teddy Bear, eventually nobody gives a shit.” Tuhle vypravěčovu sekvenci z filmu Ted naprosto miluju, stejně tak jako miluju první příspěvek jakýhokoliv blogu.

Autor se v něm většinou snaží vysvětlit, proč už se konečně po letech váhání rozhodl založit si vlastní platformu pro sdílení myšlenek, že už prostě nemohl mlčet, nebo že se jednoho rána prostě probudil a napadlo ho mít blog. A jaká je realita? Nobody gives a …. dyť to znáte. 

Ke svým osobním stránkám AnotherDifferentMedium (I know…nobody gives a shit) tak zakládám i tento časosběrný blog, který má jedno jediné téma a jeden jediný význam. Zmapovat tvorbu krátkého filmu s pracovním názvem “Vánoční pohádka”, tak abych si za pár let mohl ve svý 1x1 metrový kukani uprostřed 200x200 metrovýho openspaceu v 29tym patře připomenout, že jsem v mládí vytvářel něco s upřímnou radostí a pocitem, že to co dělám je naprosto přesně to co bych dělat měl. Ok já vim… 

Nobody gives a shit.)