Otázku jestli točit nový Babovřesky nebo cvrkot cikád uprostřed bažiny jsem měl vždycky vyřešenou. Problém nastává ve chvíli, kdy jsem konfrontován s otázkou jak moc divákovi napovídat smysl jednotlivých scén/gest/slov.
Fakt nevim.
Většinou napíšu scénu podle toho jak jí cítím, ale když si jí znova přečtu, tak mě zákonitě přepadne strach z toho, že divák nemá šanci pochopit její smysl. A jelikož přecejenom každej tvůrce chce, aby jeho dílo vidělo co nejvíce lidí, tak do těchto scén začínám namontovávat tzv. “vysvětlivky” a nejlíp aby byli co nejvtipnější, až se z toho nakonec vždycky stane absolutní patos ve kterym by byl ztracenej nejen divák ale i já sám.
Na druhou stranu, vytvořit nějaký sebe-reflektující mistrovský dílo, který chápu jen já, asi taky nemá úplně cenu.
Fuck it. Proč dělat film pro spodních 10 milionů (jak by řekl náš pan prezident), když ho stejně uvidí maximálně poloprázdnej Evald, kde budu každýho diváka znát křestnim jménem.
Chci aby se Vánoční pohádka líbila mý holce, mý mámě a Jiřímu Bartoškovi. Challenge accepted.)
Žádné komentáře:
Okomentovat